Zajímalo mne, co by na výuku kraulu metodou Total Immersion řekli závodní plavci. Nikoliv poté, co shlédnou styl z okraje bazénu nebo si o něm něco přečtou, ale až po skutečném absolvování kurzu kraula na vlastní kůži. Pozvala jsem proto Matěje Vobořila, závodního plavce s několika tituly mistra ČR ve volném stylu na 50 a na 100 metrů a akvabelu Denisu Hrubou, která má na svém kontě řadu zlatých medailí z Mistrovství ČR a nyní sbírá medaile dál, v kategoriích Masters na ME i na MS.
Jsou ve vodě jako doma. Jejich styl je ladný, rychlý, léty plavání vybroušený
k dokonalosti. Se zájmem přišli na setkání a chtěli poznat, v čem je tato metoda jiná a zda může s výukou kraula pomoci lépe, než běžné metody a praktiky.
Oba občas učí plavat dospělé, Denisa vede i menší děti. Jak přiznali, dospělým spíše opravují chyby, které vidí, ale nemají žádný postup pro vybudování plaveckého stylu od základu znovu a správně. Hned po absolvování teoretické i praktické části kurzu jsem Denise a Matějovi položila několik otázek.
Co na tuto metodu výuky říkáte?
D: Já si myslím, že je určitě vhodná pro začátečníky. Jsou tam postupy, které se dají poměrně jednoduše naučit a lidi se tím celkem rychle dostanou k cíli.
M: Mě se líbí, že to je systém. Já jsem vždy učil až individuálně, podle toho, jaké dělali lidi chyby. Moje rady jsou tak vlastně určeny vždy jen jednomu člověku. Tohle je systém, který je pevně postavený a musí zákonitě fungovat na hodně lidí.
Vidíte smysl v pyramidě, kterou jsem vám ukazovala na začátku? Pohodlí, poloha, pohon. Ve které oblasti vídáte chyby nejčastěji?
M: Myslím, že u začátečníků je hodně důležitá psychika a má velký vliv na další dovednosti. Nebyl jsem na tom při jednotlivých cvičeních o moc lépe než někdo, kdo neumí plavat, musel jsem se vlastně v tu chvíli přeučovat můj zažitý styl. Ale neměl jsem žádné zábrany, pokud jde o psychiku. Vydržím pod vodou, ve vodě mě to baví a rozhodně nemám strach z vody.
D: Díky tomu jsme se vlastně dokázali posunout přes ta dvě patra pyramidy velmi rychle a nejvíce jsme řešili až ten pohon. Proto to bylo jednodušší. Ale ty pohyby jsme se museli učit stejně jako kdokoliv jiný, bylo to něco zcela nového. M: Nejčastěji je u lidí patrný stres z nadechnutí. Pak také mají problém s frekvencí záběrů, se skluzem a s čekáním ruky vpředu.
Jak se vám líbily jednotlivé sekvence cviků a to, jak šly za sebou? Nepřipadal vám začátek příliš jednoduchý?
M: Snažil jsem se vžít do role začátečníků, ale musím říct, že ani pro nás tam nebylo nic zbytečného, nic navíc. A pokud by někomu, kdo kraulem už nějak plave, připadal začátek jednoduchý, brzy pochopí, že to je nezbytná součást toho, jak se dopracovat ke správnému plavání.
D: Je to super postup, díky kterému se lze celkem rychle dostat do opravdu pěkného kraula a hezky plavat. Viděla jsem, že je dobré začít od základů, od splývání. Má to význam. Metoda učí využívat energii středu těla, kdy vše vychází z pohybu boků.
Slyšeli jste někdy o těchto souvislostech v rámci klasické metody výuky kraula?
M: Mě vždy učili, že ruce vyvolají rotaci a ne, že rotace vyvolá nějaký pohyb. Věděl jsem, že je důležité rotovat, ale dosahuji toho tím, že se vytahuji za záběrem. Nikdy jsem neslyšel o tom, že mne rotace někam posune. To jsou pro mne nové informace.
D: Pro mě jako akvabelu je to hodně blízké, protože jakýkoliv rotační pohyb v našich sestavách vychází z boků. Pohyb vždy vedou kyčle a ramena. Když se při akrobatických prvcích otáčím, musí jít zároveň rameno a kyčel. Tak, jak jsme to teď zkoušeli, rotuje celé tělo zároveň, zatímco u klasického kraula je to spíše do vrutu.
A co souhra rukou a nohou? Řeší se u klasické výuky kraula?
M: Nás pouze učili, že se musí šestkrát kopnout během obou záběrů rukama. Synchronizace se vůbec neřeší. Jde o to hodně kopat, dálkaři kopou méně, sprinteři mnohem více. Časem to mozek asi nějak sesynchronizuje, aby ty pohyby ladily, ale rozhodně se nad tím nepřemýšlí.
D: Za nás se to také vůbec neřešilo. Důležité bylo, abychom dělali správně záběry rukama a do toho nějak kopali a každý sám si z toho po čase vytvořili individuální způsob a frekvenci kopání. Někoho posouvá rychlejší kopání více a třeba ho i méně unaví a naopak. To, co si člověk vyplaval, tak si vyplaval. Já až teď, díky teorii této metody, zjišťuji, jaké ty kopy jsou a teprve jsem si uvědomila, že kopu šestidobý kop. Dvoudobý je omezenější, ale dokážu pochopit, že někomu více vyhovuje, stehenní svaly seberou hodně energie.
M: Pokud člověk nikam nespěchá a chce si jen tak v klidu zaplavat, je dvoudobý kop super.
Co vás během kurzu nejvíc překvapilo?
D: Líbí se mi, že je to styl, při kterém se člověk tolik neunaví. Je jednodušší, hodně klouzavý a také hodně přirozený. Nejsou tak namáhána ramena. Myslím, že tímto typem kraula mohou lidé plavat do hodně vysokého věku. Metoda vlastně zjednodušuje tu složitou cestu ke kraulu.
M: Ano, mě se také líbí ten klouzavý styl, člověk by se i dokázal přeorientovat z šestidobého kopu na ten dvoudobý. Je to skvělá úspora energie. Já osobně jsem si nemohl zvyknout na tu vedoucí ruku směrem šikmo dolů, mě to brzdilo a tlačilo pod vodu. Tento styl má rozhodně víc pozitiv než negativ.
Jak hodnotíte způsob, kterým učíme zasouvat ruku do vody?
M: Ta ruka se zasouvá v momentě, kdy dochází k rotaci těla, což je oproti normálnímu o něco později. V momentě, kdy mám ruku na stehně a dotahuji záběr, začíná už rotace těla, zatímco tady začíná rotace až v momentě, kdy je ruka připravena k zasunutí do vody. To je ale dáno tím, že se u klasického stylu síla soustředí do záběru „spodní ruky“.
D: To zanoření ruky je ostřejší, druhá ruka stále čeká. Myslím si, že přesně tohle je pro lidi dobrý způsob výuky. Stále se hovoří o velkém záběru, nejdůležitější ale je dávat do vody ruku správně. U klasického stylu, když se plavec soustředí na ten záběr dozadu, tak velmi často dělá špatně pohyb právě tou vrchní rukou.
M: Hodně mi to pomohlo, je to zajímavý doplněk k mému stylu. Trenér mě učil vyrotovat se a vytáhnout se za rukou, která je vepředu. Tato metoda mi ale všechno doplnila a uvědomil jsem si, že ten impuls a rotace tvoří vlastně velkou část záběru. Jakmile se nezaměřím jenom na tu ruku spodní, která chytne vodu a posune mě, mohu vnímat i rotaci jako posun, což je skvělé.
Všimla jsem si, že vám ze začátku připadala hodně zvláštní a nepřirozená rovná poloha hlavy. Proč?
M: U klasického stylu je hlava trochu nahoře, protože se snažíme vyvinout co největší rychlost. Sprinterská poloha je kolíbka, to znamená hlava nahoře i nohy nahoře, boky mírně potopené. Ta kolíbka plavce veze. U tohoto stylu se nikam nespěchá, není tam žádný velký odpor vody, dává tedy smysl rovná poloha těla a hlavy. Je to dobré také ze zdravotních důvodů, šetří se krční páteř, záda se neprohýbají.
D: Je pravda, že při těch velkých rychlostech jde člověk do tvaru loďky. Mě tedy připadalo hodně nezvyklé mít hlavu rovně, ale lidi se alespoň naučí ji uvolnit. Hlava je hodně těžkou částí těla, takže když se potopí, je člověk lehčí.
Viděli jste už nějaké závodníky plavat kraulem s dvoudobým kopem?
M: Viděl jsem samozřejmě Sun Yanga a vím, že i někteří plavci u nás plavou dvoudobým kopem. Je jich ale málo. Dvoudobý kop se neučí. Trenér byl vždycky šťastný z těch, co hodně kopali.
D: Já už jsem viděla, že si někdo kopne jen jednou za záběr, ale neznám nikoho, kdo by takto plaval na závodech.
Vyhovovalo vám, když jsem později šla za vámi do vody?
M: Rozhodně to pomůže. My sice plavat umíme, ale i tak jsem si řekl, že je super, že jdeš za námi. Vím, že jsem některé pohyby na začátku nedělal správně, a tak se mi líbilo, že jsi nám některé cviky nejen ukázala, ale že jsi nám i pomohla, že jsi nás držela.
D: Myslím si, že to lidem psychicky hodně pomůže a taky se mohou na ty cviky podívat ve vodě. Já osobně do vody s lidmi moc nechodím, protože se mi tam, stejně jako většině trenérů, moc nechce. Ale když jdu do vody, tak vím, že lidi rádi vidí vše v reálu. Hodně se mi líbilo to cvičení ve dvojících, kdy jeden drží druhého za kotníky a ten postupně k pohybu boků přidá i záběry rukou. Na tom je vše hodně dobře vidět a cítit. Moc mi nešlo to druhé cvičení ve dvou, kdy se kope střídavě nohama. To se mi podařilo až ve vířivce (smích).
Jak se vám líbily přípravné cviky na suchu?
M: Na suchu mají lidi příležitost vrýt si pohyby do paměti, ve vodě už nastupuje stresový faktor. Z vlastní zkušenosti ale vím, že ale musím lidem stále připomínat, kde je hladina vody, kde je dno bazénu, aby si to uměli dobře představit.
D: Já si myslím, že každá suchá příprava má něco do sebe a že určitě pomůže. Ve vodě už by se lidé méně koncentrovali a mrzli by. Oceňuji tedy cviky na suchu a také to, že existují videa. To je hodně dobré, protože si člověk vše lépe představí.
Jak by podle vás měl člověk na takový kurz navázat?
M: Měl by dělat stále to, co dělal na kurzu. Celé, od začátku.
D: Ideálně jít hned v dalším týdnu aspoň třikrát do vody, hned navázat s vyšší intenzitou a všechno procvičovat.
Co byste řekli člověku, který o metodě jen vzdáleně slyšel a uvažuje, zda jí zkusit?
D: Určitě bych mu doporučila do toho jít. „Díky té metodě se celkem rychle dostaneš do fáze, kdy budeš umět skluz a kdy budeš plavat kraulem, rychleji se dostaneš do stavu, kdy už to budeš celé umět a nespotřebuješ tolik energie.“
M: „Rychle se to naučíš a zároveň budeš plavat ekonomicky.“ A já osobně si myslím, že to není styl, kterým by se plavalo jen pomalu, určitě se dá postupně vyladit do větších rychlostí. Lidi by možná nejprve zmátlo, že vidí málo pohybu, ale já bych jim ukázal Sun Yanga, jak jede patnáctistovku za 14:30.
Děkuji Denise a Matějovi za jejich postřehy a za pohled na Totální plavání jejich očima. Pro mne, coby začínající trenérku
to byl velmi obohacující a netradiční zážitek a jsem ráda, že jsem mohla provést kurzem právě tyto dva báječné plavce. Lucka